KAREL KRYL

Karel Kryl se narodil 12. dubna 1944 v ,,hanáckých Athénách´´, v moravské Kroměříži jako syn a vnuk knihtiskaře a pravnuk hrnčíře. Krylův dědeček založil vlastní tiskárnu v Novém Jičíně, který ale byl pod názvem Neu Titschein obsazen v roce 1938 Německem, a tak se starý pan Kryl odstěhoval i se živností do Kroměříže. Rok před narozením Karla Kryla umírá. Krylův otec však o svou tiskárnu přišel po politických změnách, způsobených převratem v únoru 1948. Rodina pak byla odsunuta do naprosto nevyhovujícího bytu v Pavlovské ulici (dnešní ulice Kapitána Jaroše).
Kryl se už v pubertě projevuje jako ,,věčný rebel´´. Například tvrdošíjně odmítá vstoupit do Pionýra a nezlomilo ho ani to, když ho jeden ze spolužáků shodil v rámci přesvědčování ze schodů. V roce 1957 se celá rodina stěhuje nazpět do Nového Jičína, kde Kryl nakonec do Pionýra vstoupí. I přes svůj buržoazní původ je on i jeho o rok starší sestra přijat na keramickou školu do Bechyně, kde zdárně v roce 1962 odmaturuje. Získává práci ve SPOJKERu Teplice. V letech 1963- 1965 musí nastoupit na vojnu, na kterou vždy vzpomínal v nedobrém, neboť ho mimo jiné naučila, že práce se musí vždycky na někoho ,,hodit´´a pokud padne na vás, musíte ji co nejvíce odbýt. Zkrátka tvrdil, že vojna pro něj žádná pozitiva neměla. Je odvelen do Dobřan, kde se dnes nachází známá psychiatrická klinika, k útvaru 8060, kde setrvá skoro celé dva roky, jen krátce před koncem služby je převelen do Katovic u Strakonic.
Po návratu zakládá s několika přáteli Divadélko na zámku, po jeho zániku se podílí na založení divadla Pár nás, které je později přejmenováno na Divadýlko pro známý.
V roce 1965 nahrává své první písně pro Československý rozhlas ( jedná se o Trávu, Pietu, Morituri te salutant a Kateřinu). Když se mu o něco později zbořila pod rukama v práci pec, opouští Teplice a stěhuje se do Olomouce, kde se stává výtvarníkem v Osvětové besedě. Po krátkém pobytu v Ostravě odjíždí do Prahy.
19. srpna 1968 navštíví svoje rodiče v Novém Jičíně a navečer se vydává ke svému příteli Kubíčkovi na chatu, kam dorazí následujícího dne. Kolem půlnoci si vychází na procházku a je mu divné, že slyší vysoko nad sebou letku letadel. Když se vrátí ke svým přátelům, dozví se o okupaci Československa ,,bratrskými´´ vojsky Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Polska, Maďarska a Bulharska. Ráno odjíždí vlakem za přáteli do Ostravy. Cestou napíše texty Bratrů z krve Kainovy a Bratříčka. S pomocí přátel je ještě téhož dne nahraje v závodním rozhlase kopřivnické tatrovky. Rozčarován z nástavající normalizace píše Rakovinu a protože zájem o jeho písně pomalu, ale jistě opadá, podává si v roce 1969 přihlášku na FAMU. Ještě téhož roku 9. září však odchází do emigrace do Spolkové republiky Německo.
Jeho postavení v cizí zemi není lehké. Jediný cizí jazyk, kterým se domluví, je ruština, takže se musí naučit německy. Štěstí je však stále na jeho straně. Jedna organizace pro uprchlíky mu zaplatí dvoutýdenní rychlokurs němčiny v Hamburku (Hamburg), kde se naučil alespoň základy. Jak ale sám přiznává, než opravdu jazyk zvládl, musel se ho učit plných sedm let. Jelikož potřeboval kontakt s Čechy, stal se volným spolupracovníkem Svobodné Evropy (Radio Free Europe) v Mnichově (München), a později, lépe řečeno po čtrnácti letech, ve stejném rádiu sportovním komentátorem a moderátorem několika pořadů s hudební tematikou. Rádio opustil až v roce 1991.
Na všechny své potřeby si vydělával psaním krátkých povídek, kterých musel týdně napsat tři až čtyři, aby se vůbec uživil. Nakonec se mu podařilo splatit i všechna stipendia. Do konce svého života byl hrdý na to, že na rozdíl od mnoha jiných emigrantů nedlužil německému státu ani marku.
I přes všechny jazykové obtíže zvládá už v polovině sedmdesátých let psát písně i v němčině, ovšem bez valného úspěchu- jak sám později říkával, západní Němce příliš nezajímalo, co se děje za železnou oponou. V Německu se i ožení s dodnes žijící Marlen Krylovou.
Když pak navázal okolo roku 1970 i kontakty s několika hudebníky původem z Polska, naučil se i obstojně polsky, dokonce mohl některé své písně do polštiny přeložit a podařilo se mu několik jich v tomto jazyce napsat (například Varhany v Olivě (Oliva-předměstí Gdaňska), které ale brzy opatřil i českým textem). Po roce 1974 však pomalu, ale jistě ustává jeho tvůrčí činnost v oboru písní a začíná psát básně. Přesto ale ještě například v roce 1977 během lyžařské dovolené v Zell am See vytvoří Plaváčka. Potěší jej v tomto roce vyšlá Charta 77, naopak je pro něj velkou bolestí mohutná odezva v Antichartě. Krátce poté podniká turné po Austrálii, Kanadě a Spojených státech amerických.
V kanadském Torontu mu v exilovém nakladatelství manželů Škvoreckých 68-Publishers vychází na jaře 1978 soubor jeho literární tvorby Zpod stolu sebrané spisy a ještě téhož roku Sedmnáct kryptogramů na dívčí jména, o dva roky později i Slovíčka. Kryl má dokonce tu drzost, že když se v exilu doslechne o básnicko- písňové soutěži vypsané Týdeníkem Květy na téma pracovní hrdinství, zašle do soutěže Ocelárnu. Nikdy prý nedostal odpověď, takže se ani nikdy nedozvěděl, zda vyhrál oněch pět tisíc korun jako první cenu, či nikoliv. Někdy v té době i ,,upraví´´ texty některých českých národních písní (jeden příklad za všechny: Nade mlejnem, pode mlejnem, husy se perou, vem, Jeníčku, vem Haničku, zabij ji sekerou. Na Zdeničku kulovničku, na Maryčku kyj, vezmi Pepu do výčepu, vesele se zpij).
V roce 1983 získal Kryl literární tříměsíční stipendium do McDowellovy kolonie v Peterborough v USA. Během těchto tří měsíců dokončí svoji báseň Zbraně o Erató a začne psát Krylias a Odyssea. Jak sám tvrdil, jelikož neměl v kolonii příliš věcí na práci, napsal navíc ještě knihu něžné a líbezné (jak to sám nazýval) poezie Amoresky, kterou později vlastním nákladem vydal.
V roce 1971 umírá Krylovi otec, krátce po revoluci pak v listopadu 1989 i matka. Kryl je všude nadšeně vítán, třebaže se původně chtěl jen v tichosti zúčastnit matčina pohřbu. Ale jakmile přejel hranice, Mladá fronta dnes uspořádala tiskovou konferenci a o Krylově příjezdu se dozvěděly tisíce lidí. Stal se takovou legendou, že když měl jednou zazpívat státní hymnu, samotný Karel Gott jej prý požádal, aby mohl zpívat s ním.
Ovšem legendární Karel Kryl se rozhodně neomezoval ve vyjadřování svých názorů a také často kritizoval pomalou nápravu společnosti po revoluci, čímž dosáhl pouze toho, že se od něj mnozí jeho příznivci odvrátili. Byl dokonce podezříván, že sympatizuje s levicí.
Karel Kryl vždy bolestně nesl rozdělení Československa, neboť nechtěl být Čechem ani Slovákem, ale Čechoslovákem. Dokonce si po rozdělení ani nevyměnil cestovní pas a do zahraničí tak jezdil s pasem už neexistujícího státu.
Svůj život, názory i rozčarování z toho, co přišlo po sametové revoluci, vylíčil Kryl v knižním rozhovoru s Milošem Čermákem nazvaným Půlkacíř. Půlkacíř vyšel v roce 1993 v nakladatelství Academia.
Karel Kryl zemřel 2. března 1994 v Mnichově a byl pochován na břevnovském hřbitově v Praze.
SEZNAM DÍLA
Gramofonové desky a kazety:
Bratříčku, zavírej vrátka (1969)
Rakovina (1969)
Maškary (1970)
Carmina ressurectionis (1973)
Karavana mraků (1980)
Plaváček (1984)
Ocelárna (1986)
Vůně (1987)
Dopisy (1988)
Tekuté písky (1990)
Monology (1992)
Dvě půle lunety (1992)

Vydané knihy:
Kníška Karla Kryla (1972)
Sedm básniček na zrcadlo (1974)
Pochyby (1977)
Zpod stolu sebrané spisy (1978)
Sedmnáct kryptogramů na dívčí jména (1978)
Slovíčka (1980)
Z mého plíživota (1982)
Amoresky (1982)
Zbraně pro Erató (1987)
Lot (1990)
Sněhurka v hadřících (1992)

PRAMENY:
M. Čermák: Půlkacíř, Academia, 1993
P. Bělina, J. Fídler: Osobnosti ducha českých dějin, Fragment, 1996
Kolektiv autorů: Všeobecná encyklopedie UNIVERSUM, Odeon, 2000
Karel Kryl- zpěvník, M-Art, bez uvedení roku
zpět na seznam referátů